Cert a Kaca v Indii

Středa 8.11. Rišikeš – rafty

Ráno Jáňa zjistila, že ji v noci někdo vybral ledvinku!:-( Měla v ní peněženku a s ledvinkou na zádech usnula. V noci jsem si všimla, že spí s ledvinkou na zádech směrem do uličky, ale nenapadlo mě,  že tam má peníze… ach jo.

Do Rišikeše jsme dojeli něco po 9 hodině ráno. Je to rušné město a my se vydali hledat cestovky specializované na rafty a na treky. Nakonec jsme změnili plán a na rafty se vydali hned. Cena 450R/osobu, trvání 3 hodiny. Bylo to prima. Ganga je v těchto místa ještě krásně modrá a vypadala čistě. Na raftu s námi jela ještě jedna indická rodina a moc se v tom nevyznali. Místo pádlování ten tak plácali do vody. Paní neuměla plavat, ale když jí rafťák řekl: "Skoč do vody", tak tam bez váhání hupsla. Oprati Nilu v Ugandě byly peřeje malé, ale i tak to chvíli vypadalo, že se převrátíme. Rafťák nám to zpestřoval bojovým pokřikem a skokem do vody ze skály.

Po připlutí do Rišikeše jsme se ubytovali v ubytovně GMNV (Garhwal Mandal Vikas Nigam) s moc hezky udržovanou zahradou. Pokoje nebyly nic moc a záchod byl na chodbě (250R), ale zahrada to kompenzovala. U stejné společnosti jsme si večer objednali taxi do hor a získali informace o průvodcích a nosičích na další tůru. Večer jsme prošli Rišikeš – spousta krámků, aut a hluku, ale narazili jsme i na lepší uličky alá pěší zóny. Večer jsme v pokoji pobili desítky komárů, napsali pohledy a šli chrupat.

Čtvrtek 9.11. – přesun do hor

Po probuzení jsem zjistila, že mně nějaké potvora příšerně pokousala obě nohy - že by štěnice...no jo, jsme v Indii, s tím se musí počítat. V 8 hodin přijel náš taxi – vůz značky Ambassador, a to přímo před naše pokoje:-) a vydali jsme se na cestu do hor podél toku Gangy. Čekalo nás 250 km (cena 2500R). Nakonec jsme jeli 9 hodin a chvílemi se tajil dech nad hloubkou a strmostí údolí, kterými jsme projížděli. Nádhera, ale často bych to jezdit nechtěla – některé části silnice tam jen tak visely…Údolí jsou neskutečně strmá, ale lidé tam přesto bydlí a na terasovitých záhonkách si pěstují obživu. Taxikář nás zavezl rušnou ulicí do městečka Josimat. Zvolili jsme předem ubytovnu GMVN. Žádná výhra to ale nebyla. Pobyt za 500R. Sice vlastní koupelna, ale pokoj bez výhledu a s vlhým a odlouplým zdivem. Jídelna příšerná. Dorazil tam pan KD, co nám měl zprostředkovat průvodce a nosiče. Byl to pěkný vydřiduch a my mu na ten jeho nehorázný požadavek nakonec kývli: průvodce a nosič s námi bude sice jen 4 dny, ale normálně se prý chodí 8-denní tůry, tak musíme zaplatit 8 denní tůru, čili 500R/den/průvodce a 300R/den/průvodce, tedy x 8 = 6400 R…

Večer jsme chtěli vyrazit někam do restaurace alespoň na kafe, ale nic pořádného jsme nenašli. Jáňa dostala průjem, měla asi i teplotu a byla zelená. Po hlavní ulici plné špinavých krámků a pouličních vývařoven jsme došli na rozšířenější místo se čtyřmi většími vývařovnami i se sezením.. Zvolili jsme nakonec ne úplně šťastně. Nachvíli přestal jít proud a tak jsme do jedné zapadli. Když proud naskočil, tak jsme viděli tu špínu okolo sebe. Já s Mílou jsme dali jídlo a můj zeleninový mix byl docela dobrý a  ani jednomu nám po tom nic nebylo. Tento večer byl takový pesimistický – špína, zima, ošklivé horské městečko, vydřiduští Indové…

Pátek 10.11.- výstup do hor

V 10hod přišel nesympatický dohazovač nosičů a přivedl dva sympatické klučiny. Přistavili nám jeep za 400 R a ten nás dovezl směrem na Tapovan asi 20 min do kopce. V jedné zatáčce nás vysadil a my zahájili výstup. Šlo se křovinatými kopci po celkem slušných pěšinkách. Občas jsme potkali pasačku krav nebo  muže s koňmi. Na jednom místě jsme míjeli 2 chlapy co nesli na hlavě několik dlouhých fošen. S tím bych tedy po úzkých horských stezkách chodit nechtěla. Procházeli jsme vesničkami, no spíše shluky polorozpadlých chýší s hnojem a krávami na zápraží – prostě středověk. Asi po 2 hodinách jsme vešli do lesa a začali hodně prudce stoupat. Minuli jsme letní vesnici lidí, co nyní  na podzim ydlí dole – kamenné nízké stavby se slámovou střechou. Asi v 15,30 jsme dorazili na plácek s potůčkem, kde jsme rychle postavili stany, protože už zašlo sluníčko a neskutečně rychle se ochladilo. Před půl hodinou jsme šli v tričkách s krátkým rukávem a teď jsme na sebe navlíkali, vše co jsme měli. Kde není slunce je rázem mráz! Uvařili jsme těstoviny a Tang s rumem a hřáli si ruce, co to šlo. Byli jsme ve výšce okolo 3000 m a kosa byla fakt pořádná. Okolo 17 hod jsme zalezli k Majerovům do většího stanu, zabalili se do spacáků a přesto klepali kosu. Noc bude dlouhá…

Sobota 11.11. – výstup do průsmyku Kuari Pass 4268 m.n.m. a na Pangerčuli 5183 m.n.m.

Ráno jsme v 7 hodin vstali do jinovatky, vyklepali zmrzlou vodu z ešusů a uvařili kafe a nudlovku. Chvíli před 8 hod vyšlo sluníčko a jinovatka na stanech začala okamžitě tát. V půl 9 jsme vyrazili a asi po 20 min jsme byli v dalším tábořišti. Tam jsme nechali batohy a už na lehko vystoupali do průsmyku Kuari. Byl o dost mírnější než Indrahar – travička a a široký pás  - takhle si průsmyk představuji:-) Cesta nalehko nám trvala necelé 2 hodiny. Hned z Kuari pass se jde strmě nahoru na vrchol Pangerčuli. Šlo se hodně sněhem a dost nahoru. Cestou se nám otevíraly další výhledy a vyvrcholilo to na vršku hory, kde jsme měli nádherný 360st výhled na Himaláje okolo nás! Paráda! Asi půl hodiny jsme se kochali, fotili a svačili, vlastně už obědvali a pak to vzali zkratkou dolů – rovnou sněhovým polem. Šlo to rychle a ani ne za 2 hodiny jsme byli zpět v tábořišti. Postavili jsme stany, uvařili jídlo a přesně v 15,47 na nás přestalo svítit slunce a opět nastala nehorázná kosa:-( Počkali jsme si na soumrak a vyfotili nejprve zlatavé, posléze narůžovělé vršky 7-tisícovek. Pak už jsme jen zase zalezli do stanu a snažili se zahřát vyprávěním o požáru Národního divadla. Noc měla průběh jako ta předchozí, jen byla ještě o něco chladnější.

Neděle 12.11. – přechod do Ghorson camp

V ranním slunci jsme usušili ojíněné stany, zabalili krosny a víceméně po vrstevnici se přesunuli do posledního místa na nocleh. Cesta byla pohodová, šlo se cestičkou zaříznutou v hodně prudké stráni, která skýtala nádherné výhledy na Nanda Devi (7816 m.n.m.). Počasí nám přálo, byla pěkná viditelnost. Do kempu jsme dorazili bohužel dost brzo, něco po 13 hodin. Uvařili jsme a mastili mariáš. Kemp byl ale dost nízko a obklopen lesem, takže byla zima. Zatáhlo se a tak jsme usoudili, že nejlépe bude zahřát se pohybem a vyrazili jsme do kopce. V 16 hodin jsme koukali na vrcholky opět krásně zalité teplým světlem a pak ještě asi hodinu fotili nazlátlé podzimní pastviny s bílými vrcholky v pozadí. Cestou do kempu jsme vzalipár kusů dřeva a z dálky už viděli kouř táboráku. Kluci průvodci odpoledne skočili do níže položené civilizace a vrátili se s očouzeným starým papiňákem, ve kterém uvařili pálivou hustou polévku a v horkém popelu upekli toustový chléb. U ohýnku bylo pěkně teplo a tak jsme takhle vydrželi skoro do 20 hodin – příjemná změna proti předchozím dvěma studeným večerům.

Snažili jsme se s klukama indickejma trochu povídat, ale moc to s jejich angličtinou nešlo. Na všechno odpovídají YES a tak žádné informace od nich nelze brát zcela vážně. Mastili si tam ve dvou karty a my si povídali. Mariáš si necháme na dlouhou cestu vlakem.

Pondělí 13.11. sestup do Josimat

Kluci indický ráno zase rozdělali oheň a tak čekání na ranní paprsky uběhlo trochu příjemněji. Opekli jsme si v popelu tousťák s marmeládou, usušili stany, co šlo a začali klesat. Ani ne po hodině jsme došli k horní stanici lanovky. Průvodci tam vrátili papiňák a sjezdovkama jsme se okolo pěkného horského hotelu s vlastním heliportem pro movité Indy dostali do Auli. To je vlastně jen několik ubytoven GMVN a nic víc. Pak jsme to vzali zkratkou do Josimat, asi tak 5 km. Po silnici to má být 15 km. Byla to hodně strmá a kamenitá pěšina v lese a později i obydleným svahem. Městečko by mohlo být tak hezké a zajímavé, kdyby všude nebyl ten příšerný bordel, špína a odpadky. Každý dům je postaven v jiné úrovni, jsou u nich terasovité záhonky, odevšud výhledy do hor, potůčky, členité chodníčky a schůdky…

Ve 12chod jsme sestoupili (tedy po 2,5 hod) k novější ubytovně GMVN. Kousek odtud byla sklepní kancelář našeho vydřidušského zprostředkovatele průvodců. Drze se nás po zaplacení dvojnásobné ceny za 4-denní trek zeptal, jestli dáme něco klukům! Neuvěřitelný!

Nakonec jsme tedy opět zvolili ubytovnu GMVN. Vzali jsme family room za 500 R/noc. Pěkné, čisté i s křesílky a stolkem a skutečně po zapnutí bojleru teplá voda tekla! Bohužel jen pro mě a Radka, neboť pak vypnuli proud a Míla vlezl statečně do studené a dokonce se i oholilJ Jáňa si počká, až proud večer zapnou. Vyrazili jsme na procházku horským městečkem, resp. Pokusili jsme se najít nějaký slušný podnik, kam by se dalo zajít na kafe, příp. i na večeři. Moc se nezadařilo. V jednom z nejluxusnějších místních hotelů jsme si dala kafe (20R – dobrý a Jáňa čaj, ve kterém ale plavala něco jako mýší hovínko nebo nějkaká larva…Nevařili a hotel vypadal opušťeně. Cestou zpět jsme top vzali horní uličkou. Opravdu by to mohlo být kouzelné místo, kdyby tam alespoň trochu pořádek. Internet nefungoval a tak jsme se vydali na večeři. Po prozkoumání městečka nezbývala jiná možnost než jedna ze čtyř restaurací na rozšířeném plácku hlavní ulice. Míla si dělal srandu, že až tam za 7,5 min dojdeme, přestane zase jít elektrika. A fakt! Jen co jsme na „hlavní náměstí“dorazili a začali se rozhlížet do kterého z těch „ nóbl“ podniků vlezeme, tak se všude zhaslo! Zvolili jsme nakonec ten, kam chodilo nejvíce lidí. Jen co jsme dosedli, byl u nás ten samý kluk, co v minulém podniku před 3 dny. Když jsme si vybrali, tak nám řekl, ať si přejdeme do restaurace přes ulici, kde jsme byli minule, neboť jídlo se vaří stejně tam a on to bude muset nosit přes ulici…No to jsme si teda pomohli, bude to zase z té špinavé špeluňky, ach jo:-)