Haridwar - Varanasi
Úterý 14.11.- přesun do Haridwaru
V 7 hod jsme měli objednanou snídani a skutečně byla včas přinesena. Byly to brambory, cibule a papričky v karitěstě, na ráno dost mastné, pár vajíček na tvrdo a sladké kafe a čaj. V 8,50 jsme nasedli do přistaveného jeepu a vyrazili na dlouhou cestu do nížin. Řidič jeepu nedostal zálohu a tak se nejprve přijel na motorce přesvědčit, jestli iopravdu pojedeme. A to nás večer předtím vyhledal v restauraci a taky se ujišťoval:-) Co bychom tomhle městě ničeho dělali další den?! Cesta byla hodně dlouhá a únavná. Údolí beroucí dech se trochu ztrácela v mlžném oparu a po několika hodinách se i okoukala. Trochu nás zdržela výměna píchlého kola a pak i lepení duše v pneuservisu po cestě. C Rišikeši byla obvyklá zácpa a tak jsme na nádraží v Hariwaru dorazili až tak 18,30. Dali jsme řidičovi 3500 R aa já s Radkem vyrazila koupit lístky z Varanásí do Jaipuru. Jak jsou Indové nemožní na silnicích, tak jsou nemožní i při stání front. Chybí jim elementární slušnost, cpou se dopředu i když vidáíme, že tam stojíme déle. Stejné to bylo i na silnici, kde bylo zúžení a místo aby počkali a po ¨jednom projeli, tak se všichni nacpali před sebe a vedle sebe a totálně to ucpali…Večer nesvítí nebo svítí dálkovými a předjíždí ze všech stran. Vládne tu na silnicích zákon džungle – silnější = větší auto vyhrává. Přednost mají tedy náklaďáky, busy, velké jeepy, menší auta, rikšové, pak cyklisti a nakonec chodci…Ale nikdo se moc nerozčiluje, prostě to tak je. Kupováním lístků jsme strávili skoro hodinu a jen tak tak stihli rychlou večeři v jednom z přilehlých pouličních podniků. Žádná sláva, ale lepší než v Josimatu.
Tentokrát jsme měli celkem potíž nalézt náš vagon. Peron byl jako vždy plný lidí a náš vagon jsme nenašli. Na dotaz u ozbrojené ostrahy nádraží nám bylo oznámeno, že vůz bude teprve přiřazen. To celé zabralo více než ½ hod a odjezd byl o dost zpožděn. To celé mělo asi za následek, že jsme během následné jízdy nabírali další zpoždění a do Varanásí dorazili se čtyřhodinovým zpožděním.
Středa 15.11. – příjezd do Varanásí
Cesta vlakem se táhla, přečetli jsme co se dalo, mastili mariáš a další hry. V každém nádraží jsme stavěli a čekali na volnou kolej a tak jsme do Varanásí dorazili až po setmění. Na nádraží polehávaly kvanta lidí a na nás tturisty se hned přilepili nějací maníci a furt otravovali: taxi – hotel –rikša?!. Venku se okolo nás vytvořil hlouček a za 2x 20 R nás posadili do dvou motorikš a že nás zavezou do Višna Guest House. Provoz na ulicích byl opět neskutečný. Pak zatočili do tak úzkých uliček, že se tajil dech. Samozřejmě, že jsme natrefili na rikšáckou mafii popisovanou v průvodci. Asi to ani nejde jinak… Dovezli nás do jiného hotelu s hodně podobným názvem. Byl levný, ale dost ošklivý, tak jsme se sebrali a šli si najít něco jiného. Po třech zatáčkách v úzkých uličkách jsme narazili na zvenčí dobře vypadající hotel Crandu. Pokoje byli na Indii moc pěkné, vlastní sprcha a záchod á 300 R. Rikšáci nám byli alestále v patách a jak jsme se později dozvěděli, tak po majitelce za nás chtěli peníze a tam jim i když jsme si hotel našli sami něco dala. Prostě mafiáni…Chtěli jsme se ještě projít a zajít na večeři, ale bylo už dost pozdě, 21,30 a uličky jsou zde tak spletité, že jsme si nakonec na rohu jen koupili meloun, vodu a chipsy a na pokoji to zbaštili.
Čtvrtek 16.11. – Varanásí
U provozovatele hotelu jsme si na ráno objednali na 6 hod ranní loďku, abychom s epodívali jako všichni ostatní návštěvníci na východ slunce a ranní očistné koupele v Ganze (50R/os/hod) Byla to zajímavá plavba. V mlžném oparu daleko vidět nebylo, ale na koupající se poutníky ano. Dvě hodiny rychle utekly a na závěr jsme na jedná větší loďce viděli Brad Pitta i se štábem. Asi tu něco natáčí, tak se tam u jednoho ghátu (schodiště vedoucí do vody) točili tam a zpět. Později jsme ony několikasekundové záběry z Indie zahlédli ve filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona.
Po projížďce na loďkách jsme v ašem hotelu dali na střeše dobrou a vydatnou snídani (vajíčka, toasty, sladká kaše s banánem a konvička kafe). Přišel k nám recepční a nabídl nám, že nám ukáže, jak se ve Varanásí vyrábí hedvábí. To jsme rádi přivítali a nakoukli jsme do pár tkalcoven, jedné barvírny a jedné vyšívárny. Tkalcovny byly zajímavé. Hedvábí je jemnňoučké a zajímavé byly i nástroje.pro vytváření vzorů, takové děrované šablony. Pak nás zavedl do showroomu v 1. patře jednoho domu, v jehož předsíni jsme překrčili obrovské kravské lejno. Pak to začalo: slušně se optali odkud jsme a jak se nám v Indii, Varanásí líbí a přinesl štosy šátků z varanáského hedvábí a z pašmíny. Byla jsem rozhodnutá si jedne koupit a dát za něj max. českou 1000. Neměli jsme představu, co stojí. Ale předvádějící řekl něco jako 3.7.0. a 4.1.0. a tak jsme to pochopili, že chce 3700 a 4100 R. To bylo teda moc! Smlouvám k smrti nerada, ale nedá se nic dělat. Dám mu max 1200 R. Chvíli jsme na sebe nechápavě koukali a vysvětlovali si to, furt s eptal, kolik jich chceme. Nakonec nám došlo, že chce za jeden šátek 370 R a na 3700R! No to jsme si teda naběhli! Teď uz se bude smlouvat dolů hodně špatně, když jsem mu naznačila, že za jeden dám i přes 1000R! Nakonec jsme šátků koupili 8 – budou Vánoce a jsou to hezké dárky anechali mu tam tak 3000 R. Chlap si pak musel rvát vlasy, že mu utekl kšeft století s natrublými Evropany…Že jsme žádný dobrý obchod neudělali, když pak na nás na ulici pokřikovali: „Ten šátek co máš na krku ti prodám za 150R!“
Uličky starého varanásí jsou uzounké a kromě sešlosti a špíny mají i svou poetiku. Hlavně tam nejezdí kromě pár kol žádné dopravní prostředky a tak tam je celkem klid. Teda až na řžebráky, děti prodávající pohledy a jiné obchodníčky a rádoby průvodce. Je tu vidět i hodně turistů, s čímž jde ruku v ruce množství internetových kaváren a hotýlků a sem tam i obchůdků/kaváren evropského stylu. Byla to zajímavá procházka, škoda jen, že všechny domy tak chátrají, nic se neopravuje, maximálně natře…Ve tři jsme se začali přesouvat směrem k hotelu, kde jsme před další cestou nechaly schované batohy a kde jsme si chtěli dát něco k jídlu. Na střeše jsme si dali každý dva chody a já to ještě zapila banánovým lassím. Snad z toho nebudou na poslední 3 dny pobytu nějaké zdravotní problémy…Vtipné bylo, že radek, který se jediný celou dobu hlídal a v jídelnách si dával jen suchou rýži se ráno na střeše hotelu napil omylem z lahve, která nebyla naše a na střeše už nějakou dobu stála a ke všemu v ní plavaly nějaké okem viditelné breberky, snad to přežije. Za večeři jsme dali celkem 345 R a za snídani 282 R. Indie je fakt levná. Paní majitelka si s námi přišla popovídat. Prý je křesťanka a za nájem hotelu platí 25000R/měsíčně. Jestli je to preavda, tak se musí fakt otáčet. Pomáhají ji tam synovci, co jsou sirotci. Do školy prý nechodí, ale angličtinu mají pěknou. Ten mladík, co nás vzal na hedvábnou stezku je prý manažer. A nám říkal, že je synovec… pak něco Indům věřte…Prý by to paní chtěla po čase ve Varanásí opustit a koupit si domek v Goa. A tyky by prý ráda rozběhla nějaký humanitární projekt pro sirotky ve vesnici ze které pochází. Kdyby si jen byl člověk jist, že jí může věřit.
Na nádraží jsme si zase chtěli vzít rikši á 20 R, ale cena byla jen 70R. Nakonec jsme nastoupili do dvou á 50R. Těch 20 R je cena prý jen když se veze z nádraží,a je to za tu cenu, že jim hotel dá provizi. Mají to vymyšlené…
Na nádraží nás příjemně překvapila Kancelář pro cizince „Foreigner office – klimatizace, čalouněná křesla a jen pár pospávajících Japonců. Žádná tlačenice u okének, místo toho poměrně ochotný nádražní úředník. Ranní vlak z Jaipuru Agry do Dílí v 8,30 byl bohužel vyprodán a tak nám nezbylo než koupit lístky na vlak v 5 hod ráno. Alespoň budeme mít čas nakouknout do Dílí.
Náhledy fotografií ze složky Varanasi